Vzal si z lednice lahvový pivko a ztěžka dosednul ke kuchyňskému stolu. Z kapsy u tepláků vytáhnul krabičku startek a jednu si připálil. Koukal se na pivko a zároveň poslouchal zvukům, které vydával byt.

    V obyváku běžela televize. Právě dávali nějakou pohádku. Snažil se vzpomenout, když přestal pohádkám věřit. Z koupelny přicházelo hučení fénu. Tak tyhle zvuky, pomyslel si, vydával jejich byt v úterý v sedum hodin večer.

   Znovu se zamyšleně zadíval na pivko. Jako by se pokoušel vzpomenout, proč ho vytáhnul z lednice. Přemýšlel, jestli to bylo proto, že na něj měl chuť, nebo jen ze setrvačnosti. Vstal a vrátil pivko zpátky do lednice.

   Když znovu dosednul, tak do kuchyně přiběhnul Honzík. ,,Tatí, pohádka skončila.“ ,,Já vím.“ ,,Jak to, že to víš, tatí?“ Vzal si ho na klín. ,,Ale nijak. No a jak to dopadlo? Byla svatba?“ Malej se na chvilku zamyslel. ,,Byla, tatí.“ Pohladil ho po vlasech. Šikovnej kluk.

    ,,Nekouříš mu pod nos, viď, že ne?“ zavolala na něj z koupelny.

    Ještě než stačil odpovědět, tak znovu zapla fén. Típnul to. ,,Tys kouřil?“ zeptal se vážně Honzík. ,,Jo.“ ,,A už nekouříš?“ ,,Už ne.“ ,,Mamí, táta nekouří.“ Fén ztichnul. Tentokrát definivně. Vytáhla šňůru ze zásuvky. ,,Tak to je tatínek hodnej, že nekouří...“ Přišla do kuchyně. Na sobě měla bílou halenku a silonky. ,,..když tě má na klíně.“ Usmála se na Honzíka a na něj se zamračila. ,,Vidíš? Jseš hodnej,“ ujistil ho Honzík.

    Postavil malýho na zem. ,,Běž se podívat, jestli nedávaj ještě nějakou pohádku.“

    Stála u sporáku a lžící jedla omáčku, která zbyla od oběda. ,,Nemám ti nandat?“zeptal se jí. ,,To je dobrý,“ spolkla další sousto. ,,Půjdu, ať jsem dřív doma.“ ,,V kolik se vrátíš?“ Otočila se k němu. Ve tváři měla překvapený výraz. ,,No jo, no,“ řekl jen. ,,Dáš ho spát v osum. Ne aby tady pobíhal ještě o půlnoci jako včera.“ ,,Nemohl usnout. Oba sme nemohli usnout.“

     Položila lžíci na dřez a vyšla z kuchyně. On vstal a omyl ji.

     ,,Budu potřebovat novou sukni,“ volala z ložnice.

     ,,Co? Cos říkala?“

    ,,Můžeš mi zavolat taxíka?“ zavolala o něco hlasitěji.

    Zvednul mobil a vytočil taxislužbu.

    ,,Říkali, že za pět minut.“

    ,,Tak to je teda fofr.“ Stála teď na chodbě před zrcadlem a dokončovala se, jak tomu říkala. Všimnul si, že jí minisukně začíná být těsná.

    Došel k věšáku a sundal z něj její kabát. Stál teď těsně vedle ní. Několikrát zabloudil očima k zrcadlu, ale nějak neměl chuť se na sebe podívat. ,,Tak pomůžeš mi?“ ,,Jasně.“ Rozevřel kabát a nechal jí do něj vklouznout.

     Na ulici zatroubilo auto.

    ,,Honzíku, dáš mamince pusu?“ zavolala. Honzík přiběhnul a obejmul jí kolem boků. Sehla se a dala mu pusu. ,,A v osum do postele, ano?“ Honzík se na ní díval, jako by si nebyl jistý, jestli to říká jemu. ,,Jasně, že jo,“ odpověděl za něj. Naklonil se a políbil ji na tvář.

    Venku už byla touhle dobou tma. Seděla na zadní sedačce a koukala se před sebe. Snažila se nemyslet na to, co ji dnes čeká. Pozorovala lidi, koukala do oken, které vysílaly světlo do pouliční tmy.

   Přemýšlela, jaké by to bylo, nemuset jet tam, kam jede a nedělat to, co tam bude dělat. Kdyby prostě nemusela dělat vůbec nic. Kdyby se jen starala o Honzíka, kdyby jen ukllízela jejich byt. Kdyby musela dělat jen takové ty malé každodenní věci a nic, nic víc. Věděla, že by jí to úplně stačilo.

   Měla pocit, že už toho prožila až až. A že si o většinu toho, co jí přišlo do cesty, ani neřekla. Ale taky věděla, že jí bude stát hodně sil vrátit se k normálnímu životu. Že bude hodně těžké vyškrábat se zpátky a splynout s většinou. Najednou věděla, že něco změnit jí bude stát hodně síl. Určitě víc, než když zůstane u toho, co teď dělá a jak teď žije. Jak teď všichni tři žijou.

   Dívala se na lidi, které míjeli a záviděla jim, že oni nic měnit nemusí. Oni můžou zůstat takoví, jací jsou. Jak moc jim záviděla.

    Taxík zastavil u parku a ona vystoupila.    

    Projíždějící auto začlo zpomalovat. Popošla k silnici a  vypnula hruď.

   ,,Za kolik je kouření?“

   ,,Čtyři stovky, zlato.“  Mluvila k tmavé siluetě. Jak zákazník vypadá se většinou dozvěděla, až když si přisedla do auta.

   ,,To je nějak moc, ne?“

  ,,Jsem dobrá, zlato. Bude se ti to líbit, uvidíš.“

  ,,No jo, ale seš už taky docela stará! Sraž cenu, ty vykopávko!“ Auto se prudce rozjelo.

   Debil, řekla si v duchu. Moc to ale nepomáhalo. Cítila, jak jí vlhnou oči. Ale to bylo tak všechno. Tohle už zažila tolikrát, že už jí pláč připadal jako zbytečná námaha. Šáhla do kabelky a vytáhla krabičku cigeret. Připálila si a zhluboka natáhla. Všechno dobrý. Všechno už je dobrý. Do očí jí zasvítil pár světel.

   Ucítila, jak se jí v bundě zavrněl mobil.  MILUJU TE, prečetla si a někde u srdíčka se jí začlo rodit příjemný teplo.

  Přijíždějící auto začlo zpomalovat.

  TAKY TE MILUJU, rychle nacvakala.

  ,,Ahoj kotě.“

  ,,No ahoj. O co bys měl zájem, zlato?“